Poděkuj a pozdrav, broučku

O dva týdny později má narozeniny. Babičky, dědové, my rodiče, dárky, zase papíry, zase hromada, svíčka ve tvaru trojky se zebrou a domácí krtkův dort se šlehačkou (hlavně se šlehačkou). Vojta sedí mezi tím vším, kouká na to, starouškové se telelí, jak ten jejich vnouček roste, já se cpu čtvrtým chlebíčkem s vajíčkem a majolkou a ten náš spratek čistě a s exkluzivní výslovností zahlásí: “Děkuju za dárky.” Ha! Jsem na něj pyšná a na sebe – že jsme to s tím děkováním Ježíškovi prve nerozmazávali.

Péruj dítě hlava nehlava

Co Vojtíšek a jeho vrstevníci začali mluvit, všichni dospěláci kolem začali toho svého prcka pérovat, aby děkoval za všechno, aby se vítals kamarády, aby se loučil asi tak pětkrát denně se všemi lidmi, co hřištěm prošli. Dril je nejlepší učitel, ne? On si to zautomatizuje a bude pak fungovat na I.P. Pavlův reflex. Nebude vědět, že někomu děkuje, protože ho ten druhý potěšil, že někoho zdraví, protože ho rád vidí. Po sveřepém tréninku bude vypouštět z úst teplý vzduch se nějakými slovy, ale rodiče budou svědomití, protože mu vštípili dobré mravní způsoby. “Pepíčku, poděkuj Vojtíškovi, že Ti půjčil kyblíček.” Proč by Pepíček děkoval, když Vojtíšek nehnul ani brvou a kyblíček mu půjčila Vojtíškova máma? Proč by se Pepíček měl loučit s Vojtíškem, když by mu tím kyblíčkem nejradši jednu plácnul, protože ho Vojtíšek chtěl naplnit pískem a Pepíček s ním chtěl dělat díru? Proč by se měl na Vojtíška příště těšit? A Vojtíšek byl rád, že Pepíček vypadnul, takže při odchodu Pepíčka ani nepípne a jenom pozoruje, jak se konečně čistí vzduch. Naštěstí toho kluci ještě moc neumí říct, takže tohle zůstane vyřčeno. Chápete to? Přemýšlíte někdy, o těch situacích, když naše děti byť s dobrými úmysly do něčeho smýkáme? Chceme z nich mít slušný lidi, to je jasný, ale my na tu pilu tak zatraceně silně tlačíme, že by zdrhnul i svatej z pískovce na Karlově mostě. Já být Vojtíškem nebo Pepíčkem, tak na jejich místě ani neceknu. Za NIC!

Nejdřív vychovejte sebe

Měla jsem tu kliku, že jsem relativně včas potkla velkou knihu od Naomi Aldort a Naomi samotou. Znám ji jen skrze její texty a záznamy jejich vystoupení, ale jasně vím, že ona je skvělá. Nalívá rodičům tolik laskavosti do žil. Tolik hladí po duši, i když na vás svítí jen z monitoru vašeho počítače nebo mobilu. Zabývá se výchovou přístupem rodičů a dětí, aby to mezi nimi nebyla válka, ale opravdovské partnerství a vztah. Ať mě trápí cokoli ohledně vedení syna, u ní najdu vždycky útěchu a odpověď a naladí mě přesně na tu vlnu, která mě má vézt, abychom jí s Vojtou sjeli společně.

Ona říká, že děti jednou pochopí, co se od nich čeká, co mají v určitých situacích dělat, jak reagovat, že mají zdravit, děkovat, že když je někdo požádá o pomoc, měly by mu vyhovět a být ohleduplní. Jenomže je to podobné jako s vývojem těla. Některé dětí sedí v půl roce, jiné dřív chodí, než sedí. A oboje zpoždění my dospělí inteligentní a moderní dospělí řešíme – buď dětem stimulujeme bodíky na těle, aby zatínali svalíčky a  ten skluz bobečkové naši opoždění dohnali a pak je ještě nutíme děkovat za každou pitomost 🙂 Protože už by to měli přece chápat, že musí děkovat…

Já jsem to strašně zjednodušila. Jenomže mi díky Naomi došlo, že jsem měla tendence zbytečně na tu výchovnou pilu tak tlačit. Hrozně jsem chtěla, aby už Vojtíšek přijal ten správný vzorec chování, protože věk na to má a je děsně šikovný a vnímavý.  A já samozřejmě chtěla být šikovná a úspěšná máma. Došlo, že než hlídat Vojtu, jestli poděkoval za bombón, bych měla hlídat sebe, jestli hezky pozdravím a poděkují paní pokladní u nás v Albertu.

Má holt svoje priority

Už jsme přiznala, že jsem taky do Vojty pořád hustila: “poděkuj babičce za čokoládku, řekni ahoj, udělej pápá.”. Pak jsme to vědomě na základě myšlenek od Naomi přestali dělat a Vojta začal děkovat za úplně všechno. Nejdřív to směřoval výhradně jen nám rodičům.  Za podání skleničky s vodou, omlouvá se, když se mu něco nepovede, řekne mi, že jsem šikulka, když udělám dobrý oběd. Loučí se s chatou, vítá mašinky a tramvaje. Jenom s těma babičkami mu to skřípe. Mám pocit, že to je ovlivněný dvěma věcmi – jsou věci, které mu přijdou důležité a pak taky cítí, jak ty babičky hrozně stojí o to poděkování a pozdrav a ony to z něj opravdu lámou. ASnažím s ejim to takto vysvětlovat a když se i prarodiče ovládnout, padaj z něho hezká slovíčka i směrem k nim 🙂 Třeba mi říká, když slyší, že domlouvám jejich návštěvu, že až přijdou, bude dělat jupí. A to taky dělá! A víte co – já mu rozumím. Taky nerada dělám věci, když mi to někdo říká, i když vím, že ta věc je třeba správně. A jsem si jistá, že i Vojta (všichni vojtové) pochopí co a jak. Uvidíme.

Věřím, že přístup k výchově podle Naomi nemusí vyhovovat všem nebo že k němu můžete mít výhrady. A pokud hledáte třeba jiný úhle pohledu na výchovu dětí, tohle určitě stojí za pozornost. Hlavně jsem tímto článkem chtěla říct, že je dobrý odpoutat se od stereotypu dní a zážitků z pískoviště a přemýšlet o dětech a situacích, řekněme, jinak. Jinak než naši rodiče tehdá přemýšleli o nás. A to, co chcete, aby dělali vaše děti, dělejte především vy sami. A nedělejte vašim dětem to, co vás štvalo na vašich rodičích…

Hezký víkend a málo nedorozumění s vašimi dětmi!
Denisa